Jsem malý. Příliš slabý. Až moc pomalý.
Mám proti sobě těžšího soupeře.
Výmluvy, které jsme se učili už jako děti. Říct cokoli, jen abychom se vyhnuli možné prohře, která se zdála neodvratná.
Bolí mě v krku, břicho, nožička.
Když jsem ještě jako pětiletý špunt začínal hrát fotbal za Slavii, učil nás trenér Fabanka: „Není hanbou neúspěch, ale strach z neúspěchu.“
Zažívali jsme podobná cvičení jako v tomto filmu. Myslím, že málokterá škola prospěje člověku tolik, aby pochopil, že skutečně dokáže víc, než si myslí:
https://www.youtube.com/watch?v=jICzvR2OSJE
Tajemných silných je v tom, že se nebojí přemáhat. Tváří v tvář nebezpečí nemyslí primárně nohama – aby zdrhli. Protože před svým slabošským Já neutečou. Goethe to napsal krásně: „Jakmile si důvěřuješ, už můžeš žít.“
Nejsilnější lidé na světě jsou ti, kteří v nejtěžších chvílích jsou nejvíc sami. Kteří tehdy dokážou nejvíc zabojovat. Zjišťují, že v potížích statečnost roste.
Na světě by se toho asi moc nestalo, kdybychom všichni přemýšleli nad tím, že to může dopadnout taky špatně. Kdo příliš rozvažuje, hledá důvod, aby nemusel. Úspěšné lidi, kteří se rozhodli najít odvahu, sami sebe přemoct i překvapit, najdete v časopise FC, a to i z řad našich čtenářů. Nechte se inspirovat, ať Vás nenapadne snad usmyslet si, že jste malí, slabí, pomalí.
Jak řekl Publius Syrus: „Jen činem roste síla, otálením strach.“
Petr Casanova, úryvek z filmu Vzepřít se obrům