Na baru v Katioli, což je největší seychelská diskotéka pod širým nebem přímo na pláži, jsem zabředl hovor s Francouzem, který čekal, až mu partnerka přijde z toalety. Řekl mi: „Vždycky jsem si myslel, že mě něco odvádí od štěstí a spokojenosti. Život se změní ve chvíli, kdy začnete říkat „ano“ tam, kde jste byli do té doby zvyklí říkat „ne“. Zkrátka když se přestanete pořád jenom vymlouvat.“
Měl hrubé ruce, ještě před sedmi lety byl stavební dělník. Dnes dodává „stavební“ materiál zubařům. Nikdy bych nevěřil, jaké peníze ve zdravotnictví létají. „Vždycky jsem tušil, že tam peníze budou, ale nikdy jsem nedělal nic, abych se na tom podílel. Pak jsem si ale uvědomil, že když to nezměním sám, celý život odmakám, aniž někdy dosáhnu na to, co chci.“
Než jsem dopil svůj nealko koktejl z mučenky a kokosového mléka, došlo mi, že vymlouvání je stav, kdy předstíráme, že nevidíme příležitosti, které se před námi otevírají. A když je přehlédnout nemůžeme, osvojíme si sebeomezující fráze, které následně sabotují naše úsilí a osobní růst. Sami sebe dokážeme zbavit odvahy a přemluvit, že určitě nedokážeme ani to, co jsme ještě nezkusili. Máme z toho vítězný dojem, ale ve skutečnosti jsme jediným poraženým.
Ještě jsem nepoznal úspěšného člověka, který by se vymlouval. A neúspěšného, který by se nevymlouval. Z jedné věty, která vyjadřuje přístup člověka k řešení jeho vlastních problémů, bychom mohli předpovědět jeho budoucnost na roky dopředu.
Zajímá Vás hitparáda 20 „nejhranějších“ výmluv?
20. místo: Na mě je už příliš pozdě
Je jedno, kolik nám je let. Jak nám narůstá věk, tu a tam nám přátelé kolem poutečou – dokážou víc než my, dříve dokončí školu, nastoupí do práce, vydělají velké peníze, dosáhnou solidního stupně kariéry, přivítají první dítě. Každá taková novina nám v hlavě vypracuje vykřičník a pocit, že určité věci je nutné stíhat v přesném věku. A že my už máme zpoždění. Je to samozřejmě hloupost, proto tato výmluva není tak rozšířená.
Život není fabrika na ingoty. Nejsme odlitky ze stejných tvárnic. Všichni máme své vlastní hodnoty, žijeme svým vlastním způsobem a neexistuje mustr, podle něhož by dosažení jakéhokoli mezistupně, tím spíše ve stanoveném věku, zaručovalo úspěch nebo štěstí. Naopak, zisk čehokoli znamená na druhé straně ztrátu. Když něco získáme, něco jiného ztratíme. Svůj život tak musíme řídit svými přáními a hodnotami. Pak můžeme být šťastní či úspěšnější, ale pokaždé ta cesta vypadá jinak a navíc v jiném průběžném čase.
Budeme-li hledat nejlepší čas pro začátek, vždycky je teď. Život je totiž série událostí založených na našich činech v jakémkoli momentu. Sled těchto událostí si můžeme uspořádat podle toho, jak nám vyhovuje. Věk s tím nemá nic společného.
(Přečtěte si v novém vydání časopisu FC o Češích, kteří realizují zdánlivě nemožné dokonce v přímém rozporu s tím, co jim bylo souzeno.)
19. místo: Nemám na to čas
Tato výmluva už také většinou patří do archivu. Není totiž na co se vymlouvat.
Všichni, pokud ještě žijeme, máme k dispozici stejných 24 hodin denně. Jak je možné, že někteří lidé těchto 24 hodin využívají zjevně efektivněji? Je to prosté a netřeba dlouze vysvětlovat: oni jsou pány času, ne naopak jeho otroky. Oni řídí svůj čas, ne naopak aby čas řídil je. K odstranění této výmluvy stačí se postiženého zeptat, jak nakládá se svým časem. Zda se pokusil vysekat marnivé aktivity, které mu nic nepřinášejí a jsou tudíž evidentně zbytečné. Úspěšní mají diář, v něm priority a co je možné, aby udělali jiní, delegují. Zaměřují se na kvalitu činností, které provádějí, místo kvantity.
18. místo: Jsem příliš obyčejný
Tento přívlastek je pouze věcí názoru nebo osobní volby. Všichni stojíme na stejném jevišti, máme tytéž kulisy a rozdíl v našich životech dělá jen to, jakou roli jsme si vybrali a jak naplno ji hrajeme.
Jakmile si uvědomíme, že si sami píšeme svůj životní příběh, přestane nám připadat obyčejný, nudný. Naopak, bude unikátní, nenapodobitelný, pozoruhodný. To, čím opravdu chceme být, pro nás není nikdy obyčejné a nudné. Jestli se za obyčejné a nudné považujeme, znamená to, že děláme něco, co sami nechceme. Pak je totiž život opravdu otravný. Být režisérem a mít neřiditelného herce, na hodinu ho vyhodím. Udělejme totiž se svým „obyčejným Já“. Protože vypadlo z role.
17) Proč si myslíme, že si úspěch nezasloužíme?
17. místo: Nezasloužím si to
Všichni jsme součástí téhož světa. Příležitost, kterou má kdokoli jiný, můžeme mít a vidět i my. Tam, kde pochybujeme „proč zrovna já?“ se nabízí jiná otázka: „Proč ne já?“ V čem je jakýkoli jiný člověk lepší než my? Je snad z jiné planety? Uhnětený z jiného těsta? Obsáhl něco, co my nemůžeme obsáhnout? Naučil se něco, co se my nemůžeme naučit?
Místo stesků, že si něco nezasloužíme (a podobné další perly), raději využijme tento fňukací čas ke snížení ztráty. Prostě doplňme to, co nám chybí. Protože pak jednoduše zjistíme, že si „to“ zasloužíme úplně stejně.
16. místo: Jsem odpovědný za to či ono, nemůžu být ještě odpovědný za sebe
Slýchávám to u „zodpovědných“ rodičů. Kdykoli slyším tuto výmluvu, představím si, co by asi měla říkat britská královna, která se považuje za matku všech Britů.
Rodiče se rádi vymlouvají, že nemohou nic udělat pro sebe, když toho „tolik“ dělají pro děti. Musejí to říkat sami, protože nikdo jiný to za ně neřekne. Ve skutečnosti by totiž člověk měl mít jedinou prioritu – sebe. Rodič, který nejde dítěti příkladem, je špatný rodič. Rodič, který se není schopen postarat nejprve o sebe, se nemůže pořádně starat o dítě. I proto v letadle nařizují, aby rodič v případě nouze nasadil kyslíkovou masku nejprve sobě, protože jen pak se může zodpovědně (a bez výmluv) starat o dítě.
Řekněte si bez příkras: Já jsem pro sebe ta hlavní priorita. Dělejte si čas na sebe, dostatečně spěte, zdravě jezte, cvičte, vzdělávejte se, realizujte se. Věnujte se tomu, co potřebujete. Není to sobectví, je to vyšší způsob péče o druhé. Teprve když sami zvládneme to nejlepší, můžeme to nejlepší dát i druhým.
15. místo: Nikdo mě nechápe
Kdykoli člověk ukazuje na druhé, zpozorním a zajímám se, proč odvádí pozornost od sebe. Proč se snaží druhým či dokonce sobě namluvit, že není dost odpovědný za to, co dělá.
Navíc takového člověka uvedu do reality: Každý máme svůj život a s ním dost starostí. Všichni jsme zaneprázdnění. Pokud Vám opravdu záleží na tom, aby Vám někdo lépe rozuměl, tak s ním komunikujte, aby to měl jednodušší. Spíše bych však doporučil přestat hrát své hry, nejlépe tu, jak jste šíleně ublížení, nebo tu, jak Vám nikdo nevidí do hlavy. Nechápu, k čemu potřebujete cizí souhlas. Říkejte a dělejte to, co potřebujete říkat a dělat. A neste si za to svou odpovědnost. Tak je to prosté.
Potom zjistíte, že vůbec není nutné, aby Vám pořád někdo rozuměl a přitakával Vám, a i bez toho si vybudujete svůj život, potažmo svůj úspěch. Starejte se předně o to, co je pro Vás důležité. Ostatně druzí to dělají také. Žijí po svém bez ohledu na to, jestli je chápete nebo s nimi souhlasíte. A zpovzdálí se baví tím, jak Vás jejich život může iritovat nebo brát Vám energii, abyste je podrbali.
14. místo: Moji rodiče jsou zodpovědní za to, v co jsem vyrostl
Na každém dítěti by mělo být, stejně jako na krabicovém mléku nebo balíčku masa, vyraženo datum expirace. S tím, že po uvedeném datu již výrobce neručí za kvalitu.
Ano, rodiče jsou odpovědni za to, aby nám pomohli rozjet se. Jsme jako auto, které oni vyladí a roztlačí, ale se zatáčkami a semafory se už musíme potýkat sami. Za to v automobilce opravdu nemohou, jestli jsme za volantem lemry. Každý disponuje vším pro to, abychom uskutečnili život podle svých představ, a to na základě svých rozhodnutí a činů. Všechno, co nám chybí, můžeme postupně nabýt. Peníze i zkušenosti.
Většina výmluv je opakem skutečnosti. Tato především. Oproti době, kdy nás rodiče vedli za ruku a my je museli poslouchat, máme totiž plnou kontrolu nad životem. Co musíme, jen vyndat si už ten dudlík z pusy. Vypadáme totiž dětinsky.
13. místo: Nemám dost síly na změnu
Slovo „síly“ můžeme zaměnit za jakékoli jiné slovo: „času“, „peněz“, „zkušeností“, „vzdělání“… Na změnu není zapotřebí v zásadě nic. Změna znamená růst člověka. Změna je život.
Odmalička platí, že rosteme (sbíráme zkušenosti) jednoduchou metodou: pokus, omyl. Čím více zkoušíme, chybujeme – protože předem nemáme žádné zkušenosti. A čím více zkoušíme a chybujeme, tím více zkušeností sbíráme. Tak to funguje v životě i podnikání. Ostatně nenechte si v novém FC ujít velký článek o tom, jak Howard Schultz nekonečnými omyly vybudoval nakonec největší kavárenský řetězec na světě. V jeho příběhu vůbec nehrál roli čas, peníze, zkušenosti či vzdělání.
A já se zeptám ještě jinak: Jak si vůbec můžeme dovolit (vůči sobě samým) tvrdit, že nemáme dost drivu na to, co je pro nás hlavní hodnotou? Jak je možné, že se raději vymlouváme, než bychom šli za svým cílem? Jak je možné, že raději děláme to, co nás nebaví, než abychom se věnovali tomu, co nás naplňuje? Zamysleme se vůbec nad tím, jak žijeme. Nezapnuli jsme autopilota při letu proti skalnímu útesu?
Kdykoli někdo hořekuje, že nemá něčeho dost, měl by si uvědomit, že všichni lidé na Zemi mají omezené množství síly, peněz, zkušeností i vzdělání. Jak to tedy, že úspěšní na svůj cíl dosáhli? Jednoduše zůstali disciplinovaní. Trpělivě zkoušeli. Pokorně přijímali porážky. Vytrvale se poučovali. Proto rostli.
12) Proč máme neustále pocit, že ještě není ten správný čas?
12. místo: Teď není správný čas
Máme toho moc. Dokonce tolik, že nestíháme to, co je pro nás důležité…
Nejčastěji se domníváme, že „správný čas“ přijde tehdy, až se vyřeší všechny naše současné problémy. Hm, rád bych takové výmluváře uklidnil, ale bohužel. Až se vyřeší stávající problémy, přijdou jiné.
Nikdo z nás nedokáže ovlivnit události a okolnosti, jaké mu přicházejí do cesty. V každé chvíli je nejlepší čas, jaký jen může být – s ohledem na události a okolnosti. Člověk, který nemá žádné problémy, je obvykle už mrtvý. Ke stáru lidi nejvíce mrzí, že propásli příležitosti čekáním na optimální okamžik. Tím čekáním promarnili celý život. Poznávají, že čas se neměří věkem, ale skutky. Že každá překážka, do které se pustíme bez ohledu na okolnosti a události, nám umožní vyrůst. Je neodpustitelné, že to, co nás trápí, tedy co potřebujeme překonat nebo zvládnout, necháme vyšumět.
Pamatujme: Tohle není cizí život. Pouze náš. Pokroky, které neuděláme, nám stále budou chybět.
11. místo: Je to příliš dřiny
Láska, naplněné sny, velká vítězství. Krásné prožitky jako radost, štěstí a vitalita. Povězte mi: Proč by cokoli z uvedeného mělo být jednoduché? Proč by nám mělo spadnout z nebe? Jak nás napadlo očekávat snadnou návratnost bez tvrdé práce?
Co nic nestojí, za nic nestojí. Věci, které nám spadnou do klína, pro nás obvykle nemají žádnou hodnotu. Neznáme totiž jejich cenu. Ne, život by neměl být žit tak, aby byl jednoduchý, nýbrž aby stál za to. A pokud něco stojí za to, stojí to za dřinu. Protože jen takový výsledek vede k našemu naplnění, zadostiučinění a sebevědomí.
10. místo: Jsem smolař
Slabí lidé věří v náhodu. Silné lidé věří v příčinu a následek. To nejsou kategorie, ale škála lidí. Já jdu někde střední cestou. Věřím v náhodu, ale podmínky pro ni si sám vytvářím. Občas se mi přihodí něco opravdu smolného, ale nikdy to nepoužívám jako výmluvu pro to, abych se z události nepoučil a něco nového nezkusil.
Štěstí vychází z naší akce a obětavosti. I lidé, kteří vyhráli první ve Sportce, museli nejdříve vykonat to, že si vsadili, a obětovali pro to peníze. A zpravidla ne jednou, aby zvýšili pravděpodobnost své výhry, byť by ta pravděpodobnost byla mizivá. Když se jich zeptáte, oni sami se nepovažují jen za šťastlivce. Věří, že si odměnu zasloužili, dokonce i v krátkodobém horizontu. A víte proč? Protože pro úspěch něco udělali, byť se to zdálo beznadějné.
Kdykoli se zlobíte, proč máte takovou smůlu, zeptejte se také, co děláte pro to, abyste měli „štěstí“?
9. místo: Ještě nejsem připraven
Všichni jsme připraveni přesně tak, jak v dané chvíli můžeme být. Zítra na tom možná budeme líp, možná hůř. V kterýkoli další den rovněž. Teoretizovat o praxi je velká hloupost. Prostě odstartujme a pusťme se do díla s tím, co máme a co umíme.
Teoretici mají rozvinutý strach z praktického začátku. Jsou letargičtí k nutnosti uvést věci do pohybu a chvějí se, že by se svou vypilovanou teorií mohli mýlit. Na papíře jsou mistři, ale v reálu to předvést nechtějí, protože by se zjistilo, že možná takoví mistři zase nejsou…
Ještě jsem neviděl honce, který by si doma elektronickou tužkou maloval varianty únikového chování pronásledovaného zvířete. Ne, on raději vyrazí do terénu a pustí se na bažanta. Zjistí totiž, že zkušenosti pak přicházejí mnohem rychleji, doslova padají z nebe, skládají se za sebe tak, jak potřebujeme.
Čekáním na „pravou“ příležitost se nic nezkazí ani nezíská. Čekání je totiž nic. Předně ale člověku nedá ani základní informaci o tom, který z jeho teoretických předpokladů v praxi funguje a který ne. Jinak než praxí to není možné zjistit. Jinak než praxí nejde vybudovat velký projekt, protože ten se buduje pouze podle situace a za chodu. Velikost dělá improvizace. Tak jako plavat se na suchu nikdy nenaučíme. (O všem nutném v začátcích podnikání v novém vydání FC.)
8. místo: Všechno již bylo vymyšleno, nikdy nebudu originál, tak proč se o něco snažit?
Málokteré souvětí obsahuje tolik faktických nesmyslů. Ale budiž, pro zjednodušení přistupme na tezi, že nic nového na světě už nikdy nebude vymyšleno a člověk na pokrok rezignuje.
Představme si tedy, že existují jen úplně obyčejné věci. Jenže je tu lidstvo. To má totiž na celém světě jednu stejnou vlastnost: je pořád s něčím nespokojené. Každý z nás stále vidí, že něco není dostatečné a může to být lepší. Právě to jsou cesty, jak jakýkoli obyčejný produkt vylepšit a posunout v neobyčejný.
Všichni neustále vidíme, kde má svět rezervy. Víme tedy i to, co zlepšit. Každý to vidíme jinak, protože každý z nás je unikátní a individuální do takového detailu, jakým je DNA. Máme své unikátní postupy a nápady, jimiž dáváme čemukoli výjimečnou hodnotu. Jen stačí být sám sebou.
Ne, všechno ještě nebylo vymyšleno.
Ano, vždycky budeme originální.
Proto je neustále důvod se o něco snažit.
7) Proč se stále bojíme?
7. místo: Příliš se bojím
Tuto větu slýchám stále, ale nikdy jsem nepochopil, že může jít o výmluvu. OK, příliš se bojíte. To je stejné, jako kdybyste řekli: Právě jsem si koupil chleba.
Bravo, blahopřeji! Jestliže se bojíte, jste normální člověk. I nejstatečnější lidé se báli. Proto věděli, co mají překonat. Na rozdíl od zbabělce statečný jen nedovolí, aby se strach obrátil ve výmluvu.
Každý strach, který cítíme, prokazuje naši lidskost. Přijměme jako fakt, že strach je a bude náš doživotní společník – užitečný, protože nás drží v obezřetnosti a dál od nebezpečných chyb. Strach je výstražné znamení. Neříká „nedělej to„. Říká„dělej to s největší rozvahou“. Díky strachu jsme schopni lépe vyhodnotit situaci a vypočítat riziko, než uděláme krok vpřed.
6. místo: Nikdy to nedokážu dotáhnout do perfektního stadia, tak proč se pokoušet?
Je paradoxní, že příliš dobré věci pro nás bývají často špatné. Příliš krásné protějšky se bojíme oslovit, na příliš dobře placené pracovní pozice se bojíme hlásit a nejméně se do podnikání pouštějí ti, kteří pro něj mají největší předpoklady. Jak je to možné? Jsme posedlí dokonalostí u jiných a zároveň nedostatečností u sebe. Kombinace obojího nám zabraňuje, abychom něco dokončili, protože nám to stále nepřipadá dokonale, nebo ještě hůře abychom to vůbec začali.
Perfektní je nepřítel dobrého. Perfekcionismus nás svádí z cesty. Snažíme se dělat věci správně místo toho, abychom především dělali správné věci. Jestliže si umaneme uvést na trh pouze perfektní produkt, nikdy ho neuvedeme, protože s každým novým poznatkem, vědomostí, zkušeností, zkrátka s každým novým dnem zjistíme, že může být lepší. Je to logické – vždyť jsme o jeden den bohatší.
Všichni podnikatelé začali tím, že se nesnažili o perfektní produkt, ale produkt v jakékoli přijatelné verzi. Zákazník sám jim ho pomohl zdokonalit svými výtkami, stížnostmi, připomínkami.
Převedu-li to do jiné roviny, správnou věcí je například pomáhat druhým. I když to možná nebudeme dělat úplně perfektně. Rozhodně je lepší pomáhat nejlépe, jak dovedeme, než se vymluvit, že jim nemůžeme pomoct, protože na to nemáme perfektní znalost. Stejně tak málokterého investora zajímá start-up, který existuje jen v něčí hlavě. Zato leckterý investor zbystří, když vidí člověka, který je schopen i amatérský nápad realizovat. Protože takový člověk má víc než všichni teoretici dohromady: schopnost dokončovat věci.
5. místo: Nikdy nebudu lepší než druhý, tak proč se snažit?
V té otázce je skrytá záhada a snad i genialita. Jak může tazatel předem vědět, čeho není schopen, aniž by to zkusil? Jak může vědět, že se někomu nevyrovná, aniž by si dal šanci? A proč vůbec své případné výsledky porovnává s jinými lidmi? Proč se nesnaží zaměřit na překonávání svých vlastních rekordů?
Je iluze, že cesta k úspěchu je soubojem s konkurencí. Předně vedeme zásadnější duel. Sami se sebou. Rosteme jen tehdy, kdy dnes dokážeme víc než včera. Přemýšlet nad čímkoli jiným je jen plýtvání energií a myšlenkami. Nikdy nedosáhneme úspěchu, dokud nezačneme u sebe.
4.-2. místo: Moji … (přátelé, rodiče, partneři) mě nepodpoří
Ach, cítíme se tak sami. Všichni jsou proti nám. Jak zoufalé.
Představte si sportovce, který by před startem životního závodu zvedl ruku a prohlásil: „Neběžím, protože tu mám málo fanoušků.“ Proč neustále hledáme příčiny svého nicnedělání jinde? Špičkoví sportovci dosahují skvělých výkonů bez ohledu na prostředí, dokonce mnohdy jsou lepší před cizím publikem. Kousnou se. Zapřou. Touží překonat sebe i překážky. Vědí, že veškerá síla není nikde vně, ale pouze v nich. Ne náhodou jsou to lidé s největší sebedůvěrou.
Než zazní startovní výstřel, jejich jediná otázka zní: „Jak mohu přes tohle všechno vyhrát?“ Berou to jako osobní výzvu. Nasávají každé nepřejícné slovo a dělají vše pro to, aby ty, kdo jim nepřejí, přesvědčili o opaku. Ano, opak je to pravé slovo. Nemají o motivaci méně. Naopak. Mají o motivaci navíc. Všichni můžeme z domnělé překážky udělat příležitost. Je smutné, že tolik lidí nedosáhne na úspěch jen proto, že má zamazanou čočku, špatný úhel pohledu. Jinak všechny předpoklady k úspěchu totiž v sobě mají.
1. místo: Nedokážu to
Všechno je o přístupu. Všechno je v myšlení. Všechno je v hlavě. Henry Ford trefně řekl: „Ať si myslíš, že něco dokážeš, nebo nedokážeš, vždycky budeš mít pravdu.“
Jestliže si své sny a osobní cíle mohou plnit desítky lidí, o kterých píšeme včasopise FC a kteří by objektivně neměli mít šanci uspět, proč bychom to nedokázali my? Samozřejmě, že to můžeme dokázat, ale jen pokud budeme ochotni vložit svůj čas a úsilí do přerůstání překážek, které se před námi objevují během cesty. Proto tak často píšu o růstu. Musíme přerůst své problémy. Nezáleží na tom, jak jsou velké. Důležitější je, jak velcí jsme my.
I o tom, jakých úspěchů dosahují lidé, kteří si na úspěch nikdy neměli sáhnout, jenové vydání časopisu FC (3/2014). Jak je možné, že člověk, který vždycky trpěl závratěmi, se dnes živí výškovými pracemi? Jak je možné, že mnozí dělají to, co jiní považují za nemožné? Časopis, který nabízí obsah nepublikovaný na tomto webu, můžete získat pouze zde, v trafikách není k dispozici.
© Petr Casanova